Login

Nejzajímavější myšlenky velkého myslitele 20. století

Právo, zákonodárství, svoboda

<h1 id='pravo'>Právo, zákonodárství, svoboda<h1/>

Ekonom a myslitel F.A.Hayek napsal mnoho významných děl, vztahujících se k politice a ekonomii.

Jeho myšlenky mne nadchly (i když samozřejmě ne všechny), ale narazil jsem na problém. Jeho vyjadřování je natolik komplikované, že k jeho pochopení se musíte mimořádně soustředit. Zkusil jsem podrobit některá souvětí testu složitosti, a vyšlo mi číslo 14. Přitom při vyšším čísle, než 6, se text stává obtížně chápatelný.

Snad mi to nebudou mít milovníci originálu příliš za zlé, ale pokusím se na této stránce přeformulovat některé z jeho nejdůležitějších myšlenek tak, abych srozumitelnost zvýšil.

 

Spontánní řád

Společnost nevznikla tak, že by někdo předem vymyslel její pravidla a strukturu. Naopak, nejprve si lidé zvykli určitým způsobem spolu vstupovat do kontaktů a dodržovali při tom určitá omezení.

Když se tato omezení (zejména k zabránění škodám) vžila, skupina lidí, kteří společná pravidla respektovali, byla schopna začít fungovat jako větší kolektiv.

Spontánní řád neboli nomokracie (vláda zákona) je tedy primární, je předpokladem fungování kolektivů na něm postavených. Někteří novátoři ve snaze vymyslet nová uspořádání tuto pravdu nevnímají, a proto jejich konstrukce pravidelně krachují, jsou-li nějakému kolektivu vnuceny.

To je typické např. tehdy, když se na nějakou zemi, v níž se vyvíjel spontánní řád trochu jinak, vůdci pokusí naroubovat zákonodárství z rozvinutých demokratických zemí.

Charakter pravidel je formulován negací

Pravidla vzájemného respektování musejí mít charakter omezení libovůle. Proto jsou formulována pravidelně ve formě negace. Např. "Nepokradeš", "Nezabiješ" ale také "Lhaní je špatné", "Neurážej druhé lidi" apod.

V kolektivu, kde jsou takováto pravidla respektována, jsou akce ostatních členů kolektivu předvídatelnější. Proto má pro jednotlivého člena kolektivu smysl se jim rovněž pro vlastní dobro podřizovat a přispívat k jejich vynucování u ostatních.

V kolektivu se vyskytují v určitém podílu i podrazáci. Proto má kolektiv zpracovány odstrašovací postupy, které vynucují respektování dobrých mravů.

V prostředí dobrých mravů je umožněno, aby každý sledoval svoje cíle, aniž musí (s výjimkou dobrých mravů) získávat schválení ostatních členů kolektivu. Tím je dosaženo efektivní využití jeho informací, podmínek a schopností. V podání celého kolektivu se jedná o možnost využití rozptýlených znalostí, které žádný jednotlivý mudrc či král nejen nemá, ale vzhledem k jejich rozsahu ani mít nemůže.

Zákony a dobré mravy nejsou obvykle stejného druhu

Civilizovaní lidé jsou zvyklí na existenci psaného zákoníku, často začínajícího ústavou a rozvíjejícího se spletitě k mnoha podrobnostem.

V nedávných staletích došlo k nešťastnému stejnému pojmenování slovem "zákon" u různých ustanovení, vydávaných např. parlamentem, a u pravidel správného chování, které pocházejí ze spontánního řádu. Toto zmatení má závažné důsledky.

Mezi první patří typická věta: "Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem"

Pokud je ovšem zákonem i každá vyhláška ministerstva, pak lze ve svém důsledku určité právo zcela potlačit. Přikladem byl totalitní zákon o Dozoru nad církvemi a trestný čin "Maření dozoru nad církvemi".

F.A.Hayek dovozuje, že zákon ve smyslu dobrých mravů není ani tak vymyšlen, jako spíše nalezen v chování kolektivu jako již dříve akceptovaný v nepsané podobě. Avšak i tento NALEZENÝ zákon v kombinaci s jinými pravidly správného chování může za určitých okolností vést ke špatnému výsledku, a může vyžadovat korekci v pravidlech správného chování.

Jako ukázku lze použít zákon o škodě:  "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí." - je historicky průkazné, že přidání výrazu "na přírodě a životním prostředí" je odrazem posledních desetiletí 20. století, kdy zásahy lidí do prostředí nabyly hrozivého charakteru. V budoucnu sem třeba přibude "na citech domácích mazlíčků" jako subjektů, které byly vyňaty z pojmenování "majetek", a zaujímají v moderní společnosti významné místo.

Která očekávání je povoleno zklamat

F.A.Hayek uvádí, že lidé ve spontánním řádu mohou mít různá očekávání, která jsou založena na dobrých mravech všech členů. Nicméně nemohou očekávat např. to, že když se jim podařilo dosáhnout určitého blahobytu využitím specifických podmínek, že nikdo nesmí zklamat jejich očekávání tento blahobyt užívat nadále, pokud se ony specifické podmínky změnily.

Příklad: Do obce, kde je jeden pekař, se nastěhuje vojenská posádka, a začne odebírat velké množtví pečiva. Pekař bohatne. Pak je posádka převelena jinam, a pekařovy příjmy se sníží. Je přirozeně zklamaný, ale na misku vah je třeba vložit i jeho radost, když se posádka nastěhovala. Nemůže od spontánního řádu chtít jen výhry, a za prohry ať platí někdo jiný.

Z hlediska antecepční teorie to znamená, že v probíhající férové soutěži někteří vyhrají a jiní prohrají ku prospěchu kolektivu, aby se našlo nejúčinnější řešení. Zklamání těch, kdo prohráli, není důvodem k pozměňování výsledků soutěže.

Dále zde vystupuje poznatek antecepční teorie, že antecepční muka jsou při srovnatelném rozdílu očekávaných hodnot asi 5 x silnější, než antecepční slast. Tedy že pekař je odchodem posádky zraněn 5 x více, než byl potěšen jejím příchodem.

 

Zákony organizace v protikladu k zákonům dobrých mravů

Zákony dobrých mravů slouží k maximálnímu využití potenciálu jednotlivců. Jednotlivci mohou rozsáhle využívat svých znalostí a podmínek, o nichž žádné ústředí nemá a nemůže mít srovnatelné informace. To vede u velké společnosti k celkovému nejrychlejšímu nárůstu blahobytu většiny ve srovnání se stavem, kde vše je detailně řízeno nějakou vyšší autoritou.

Spontánní řád je produktem spolupráce relativně nezávislých jedinců, v moderním vyjádření podnikatelů. Měl za cíl zmírnit třecí plochy mezi podnikateli, kteří sledovali navzájem neznámé cíle. Toto je podstatou potřeby svobody jednotlivců.

Naproti tomu v organizaci, jakou je třeba výrobní podnik, nebo vláda, musejí být řešeny konkrétní úkoly, a členové těchto organizací jsou autoritou donucováni tyto úkoly plnit. Svoboda jednotlivce je zde spíše na překážku.

Proto není překvapivé, že dělníci si vytvořili politickou stranu (např. komunistickou), v níž platila přísná organizační pravidla, donucující jednotlivce plnit stranické úkoly. A po vítězství v některých zemích se tento model pokusili implantovat celé společnosti. Stát byl vnímán jako jeden obří výrobní podnik, v němž každý musí poslouchat všemoudrou stranu. Problém se objevil brzy. I kdyby byla všemoudrá strana složena z geniálních andělů, nemohla by dlouhodobě zužitkovat informační potenciál svobodně jednajících lidí, a ten nutně zůstával z velké části ladem.

Pokud je organizace nastavena na optimalizaci součtu potenciálu svých členů, musí umožnit svobodu těchto členů podnikat v souladu se svými nejlepšími znalostmi. Zasáhnout však musí při porušování pravidel dobrých mravů.

Lidská práva

F.A.Hayek uvádí, že jakmile někomu poskytnete právo, musíte někoho dalšího zatížit povinností mu toto právo poskytnout.

Příklad:  "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele." Toto právo v sobě zahrnuje povinnost daňových poplatníků na podporu zestárlých a nemocných. To je samozřejmě v pořádku, pokud občan v době, kdy pracovat mohl, také pracoval a vytvářel hodnoty. Co však v případě, že zneužíval celý život sociální podporu, a díky tomuto právu se nemusí ničeho obávat? A ti, z jejichž daní čerpal sociální podporu v průběhu mládí, jej budou muset podporovat až do smrti.

Je jasné, že eufórie při vyhlašování Všeobecné deklarace lidských práv po strašlivé druhé světové válce přinesla i tyto paradoxy.

Co je špatně na demokracii?

Ve skutečnosti je na demokracii nejdůležitější výhodou oproti jinak vznikající autoritě, že vláda je mírovou cestou odvolatelná. Ale ve všem ostatním už nijak skvělé výsledky nepředvádí.

Mezi největší slabiny patří fakt, že vláda chce být zvolena i příště, a protože její zvolení závisí na přízni většiny, chce tuto většinu získat.

Pokud pravidla umožňují vládě  si některou důležitou skupinu koupit, pak to musí udělat, i kdyby v ní zasedali andělé. Korupce a nadržování vlivným skupinám je nutným průvodním zjevem demokracie. Pokud nejsme součástí preferované skupiny, pobuřuje nás to. Avšak měli bychom chápat, že je to přímo v genetickém kódu demokracie.

Pokud v některých vzorových demokraciích tyto jevy nepozorujeme, není to zásluhou demokracie, nýbrž spontánního řádu, na kterém byla vybudována. A takový stát by se stejným spontánním řádem fungoval dobře i jako monarchie.

Spontánní řád je neosobní

Lidé mají sklon někoho činit odpovědným za svá zklamání. Pokud např. stavbyvedoucí opomine zajistit opravovanou střechu proti dešti, a přijde období vysokých srážek, za vyplavené byty a zničené vybavení nese stavbyvedoucí dopovědnost.

Ohledně spontánního řádu je to však jinak. Nikdo jej vědomě nevymyslel, ani nezavedl, není tedy konzistentní o celé společnosti pronášet soudy jako "Co mi to udělali?" Vyznívá to podobně, jako hrozit pěstí k obloze, z níž padá krupobití.

Jak vylepšit zákonodárný sbor

F.A.Hayek se pokusil o konstrukci modelu, v němž by od sebe byly odděleny funkce formulování pravidel správného chování a organizační vyhlášky.

Je jasné, že organizační vyhlášky stojí na nižším stupni dlohodobé platnosti, než pravidla správného chování. Příkladem je třeba vyhláška o provozu vozidel na pozemních komunikacích. Vyhláška sama stojí na zásadě zajistit bezpečnost a plynulost provozu, avšak s technickým rozvojem je nezbytné některá dřívější ustanovení měnit či nová přidávat. Ty části, kde se od účastníků požaduje vzájemný ohled, jsou zřejmě nadčasové. Rovněž jistě řada řidičů zná situace, kdy přísným dodržováním předpisů by neodvratně způsobili nehodu až smrt. Tak je jasné, že bezpečnost je víc, než nějaké silniční pravidlo.

Pan profesor navrhl zvláštní zákonodárný sbor, jehož členové by vstupovali volbou ve věku 45 let, a jejich funkční období by trvalo 15 let. Po jeho skončení v 60 letech by měli předem zajištěno důstojné živobytí, aby je nic nesvádělo k machinacím s pravidly slušného chování. Tito lidé by věděli, že to, co ustanoví, bude ovlivňovat jejich děti a vnuky po dlouhou dobu, a musejí si umět představit, že budou srozuměni i s tím, když na ně dopadne nepříjemná stránka nově formulovaného pravidla. Myšlence, že by tento sbor neměl nic na práci, oponuje tím, že s růstem složitosti společnosti a technologií dochází ke střetům dříve přijatých pravidel s novými situacemi. A ty je třeba průběžně řešit.

Naproti tomu různé organizační vyhlášky k řízení státu by nadále spadaly do kompetence existujícího zákonodárného sboru.

Cena a hodnota

F.A.Hayek vysvětluje omyl mnoha ekonomů, kteří se snaží o odvození ceny z hodnoty nějakého zboží či služby.

Podle Hayeka je cena pouze informací o tom, jak by se měl účastník trhu chovat. Pro nabízejícího to znamená informaci, co by měl dělat, aby svou službu nebo zboží mohl na trhu prodat.

Např. když se ty samé rohlíky v jednom obchodě prodávají za 2 Kč a ve druhém za 2,50, neznamená to, že ve druhém obchodě mají větší hodnotu. Ale poskytuje to zákazníkovi informaci, že v prvním obchodě mohou mít nižší náklady spojené s prodejem; třeba nájem. A co jej může přimět, aby navštěvoval druhý obchod, pokud jsou jinak služby srovnatelné?

Jsou si před morálkou všichni rovni?

V Epilogu k celé knize F.A.Hayek píše, že demokratická morálka vyžaduje, abychom předpokládali u druhého čestné a slušné chování, dokud se neprokáže opak.

Jakmile je osoba identifikována jako nečestná, nemáme vyhnutí a musíme vyloučit takového člověka ze slušné společnosti. Civilizace nezaručuje všem stejné právo na stejnou důstojnost a respekt, pokud porušují zákoník. Členem společnosti je ten, kdo respektuje její pravidla. Ostatní mají být v různém stupni vyloučeni.

Není přijatelné podporovat ty, kteří se dožadují podílu na bohatství společnosti a přitom se nepodřizují disciplíně, díky níž bohatství vzniká

Objevila se velká lež, že totiž různí porušovatelé morálky za svá porušení nemohou. Prý k tomu přispělo okolí, jímž byli formováni, geny, které zdědili, okolnosti, kterým podlehli apod. Kdo chce zastávat zcela rozdílné názory na to, co je dobré, ať si hledá společnost sobě podobných. K nám, do naší společnosti nepatří.

Cesta do otroctví

Individualismus

Podstatou tohoto individualismu, ktery se z prvků pocházejicich z křesťanství a filozofie klasické antiky poprvé plně rozvinul v době renesance a od té doby se rozrůstá a rozšiřuje v podobě takzvané západni civilizace, je úcta k jednotlivci jakožto k člověku, tedy uznávání svrchovanosti jeho názoru a zálib v jeho vlastní sféře, ať už bude jakkoli úzce vymezena. Zároveň k podstatě individualismu patří i přesvědčení, že je žádouci, aby lidé rozvíjeli svá individuální nadání a sklony.

V křesťanství je tato myšlenka obsažena v tvrzení, že Bůh se zajímá i o ty nejmenší, a že ani vrabec nepadne na zem bez jeho vědomí.

Základem individualistického postoje je respektování jednotlivce jako konečného arbitra vlastních cílů a s tím související přesvědčení, že pokud je to možné, měl by mít šanci jednat podle vlastních názorů.

Zásluha průmyslu na svobodě

Teprve když průmyslová svoboda uvolnila cestu pro volné využití nového poznání, teprve když bylo možné vše vyzkoušet - pokud se našel někdo, kdo by takový pokus na vlastní riziko podporoval (sluší se dodat, často i z jiných zdrojů než z oficiálnich fondů na podporu vzdělanosti), učinila věda ony velké kroky, které za posledních sto padesát let změnily tvář světa.

Liberalismus působí 'příliš' pomalu

Libralismus začal být považován za,'negativní' doktrínu, protože konkrétnímu jednotlivci nemohl nabídnout o mnoho více než podíl na společném pokroku - pokroku, který se začal stále více brát jako samozřejmost a přestával se považovat za výsledek politiky podporující svobodu. Dalo by se dokonce říci, že samotný úspěch liberalismu se stal příčinou jeho pozdějšího úpadku. Následkem již dosaženého úspěchu začal být člověk stále méně ochoten tolerovat zlo, které sice existovalo odjakživa, ale náhle se jevilo jako neúnosné a zbytečné.

Působila proti němu netrpělivost.

Musíme se v tomto okamžiku na chvíli vrátit k fázi, která předchází potlačení demokratických institucí a vzniku totalitního režimu. V tomto stadiu převládá všeobecná touha lidí po rychlém a rozhodném jednání vlády; a vlivem nespokojenosti s pomalým a těžkopádným postupem demokratických institucí se cílem stává jednání pro jednání samotné. V takové chvíli má pro lidi největší přitažlivost člověk nebo strana, která prokáže dostatečnou sílu a rozhodnost, aby se situací „něco udělala". „Síla" v tomto smyslu neznamená jen početní převahu - vždyť právě neefektivita parlamentní většiny vyvolává u lidí nespokojenost. Lidé v takové situaci hledají spíše někoho s natolik pevným zázemím, aby vyvolával důvěru, že dokáže vykonat vše, co bude chtít.  

Z hlediska antecepce je individualismus v liberalismu projevem vnitřní soutěže o nejlepší řešení. Potlačování této soutěže autoritářskými režimy přirozeně časem podváže schopnosti celého kolektivu.

Svoboda je vynálezem Britů?

Lidé v Evropě uvěřili tomu, že svobodný obchod je doktrína vynalezená k prosazování britských zájmů a že politické ideály Anglie a Ameriky jsou beznadějné zastaralé a člověk by se za ně měl stydět.

Kde je vnucená regulace nutná

Tak například za zajišťování dopravního značeni na silnicích a ve většině případů i za stavbu silnic samotných nemůže každý jednotlivý uživatel platit. Podobně některé negativní účinky kácení lesů, určitých způsobů hospodaření či kouře a hluku z továren nelze omezit na vlastríka příslušného majetku nebo na ty, kteří jsou ochotni škodu za sjednanou kompenzaci snášet. V takových případech musíme regulační působení cenového mechanismu nahradit něčím jiným. Ale skutečnost, že tam, kde nelze vytvořit podmínky pro správné fungování konkurence, se musíme uchylovat k náhražce v podobě přímé regulace shora, ještě neznamená, že bychom měli potlačovat konkurenci tam, kde fungovat může.

To, co ve skutečnosti spojuje socialisty z levého a pravého konce politického spektra, je společná nechuť k hospodářské soutěži a společná touha nahradit ji hospodářstvím řizeným shora. 

V moderní realitě Evropy 21. století je tato nechuť zjevná u korupčního prostředí. Korupce dusí smysl hospodářské soutěže, stejně jako korupce ve fotbale nutně činí fotbalová utkání méně lákavými, je-li pravděpodobné, že o výsledku zápasu předem rozhodly něčí peníze. Prokorupční prostředí je tedy v Hayekově smyslu stejně nebezpečné jako fašismus a komunismus se svým centrálním plánováním.

Pro pochopení této knihy je nesmímě důležité, aby měl čtenář neustále na paměti, že plánování, které je terčem její kritiky, je pouze plánování proti hospodářské soutěži - plánování, které chce konkurenci přebrat její roli. 

Rozdíl mezi centrálním plánováním a liberalismem

Mezi oběma typy pravidel je stejný rozdíl jako mezi pravidly silničního provozu a příkazem, kam mají lidé jezdit, nebo ještě lépe jako mezi tím, jestli rozmístíte u kižovatek ukazatele, anebo lidem přikažete, po které silnici se mají vydat.

První typ pravidel je možné vytvořit předem v podobě formálních předpisů, které si nečiní nárok na znalost přání a potřeb jednotlivých lidí. Jejich funkce při naplňování přání různých lidí je pouze instrumentální.
Taková pravidla jsou nebo by aspoň měla být dána na tak dlouhou dobu, že je nemožné předvídat, zda budou vhodnější pro tu či onu skupinu lidí.

S hospodářským plánováním kolektivistického typu se to má nutně zcela opačně. Plánující subjekt se nemůže omezit na poskytovaní příležitostí pro neznámé lidi, aby je využili podle vlastního uvážení. Nemůže se předem zavázat obecnými a formálními pravidly, která zabraňují svévoli. Musí řešit aktuální potřeby lidí tak, jak vznikají, a následně z nich vědomě vybírat. 

Záviseji nutně na momentálních okolnostech a při jejich rozhodování je vždy nutné vzájemně vyvažovat zájmy různých lidí a skupin. Nakonec bude muset někdo rozhodnout o tom, čí zájmy jsou důležitější, a tento názor se pak nutně stane součásti zákona dané země a vytvoří novou stratifikaci, vnucenou lidem vládním aparátem.

Každý stát samozřejmě musí jednat a každý krok státu je zásahem do té či oné oblasti. O to zde ale nejde. Důležitou otazkou je, zda jednotlivý člověk může jednání státu předvídat a utvářet na základě toho své vlastní plány - což pak vede k tomu, že stát nemá vliv na konkrétní využití své mašinerie a že člověk ví přesně, do jaké míry bude chráněn před zasahy ostatních, či zda stát bude mít moc mařit jeho práci. 

Jak napsal Immanuel Kant (a podobnými slovy před ním Voltaire): "Člověk je svobodný, nemusí-li poslouchat
nikoho a nic než zákony"

Chvála peněz

Chvála peněz

Pokud se snažíme získat peníze, děláme to proto, že nám umožňují užívat v nejrůznějších formách plody naší práce. Protože v moderní společnosti pociťujeme omezení, která na nás stále uvaluje relativní chudoba právě ve formě omezených peněžních příjmů, začali mnozi nenávidět peníze jako symbol těchto omezení. Tím však zaměňujeme příčinu síly za prostředek, kterým na nás síla působí. Bylo by mnohem pravdivější říci, že peníze jsou jedním z nejlepších nástrojů svobody, jaké člověk kdy vymyslel. Vždyť právě peníze v současné společnosti otvírají chudému člověku fantastické možnosti - mnohem větší, něž jaké se ještě před několika generacemi nabízely jen bohatým. Význam užitečnosti peněz pochopíme ještě lépe, uvážíme-li, co by to znamenalo, kdyby - jak to mnozí socialisté typicky navrhují - byly 'peněžní motivy' nahrazeny "neekonomickou motivací" Kdyby se všechny odměny namísto v penězích udělovaly ve formě veřejných ocenění či privilegií, mocí nad jinými lidmi či lepšího ubytování nebo stravy, lepších možností cestování či vzdělání, znamenalo by to jedině to, že by si takto odměňovaný člověk už nemohl vybírat, a ten, kdo by odměnu určoval, by stanovoval nejen její výši, ale i konkrétní podobu.

Překážky na naší cestě nevznikají proto, že by se někomu nelíbily naše cíle, ale protože stejné prostředky chce také někdo jiný. V řízené ekonomice, kde vláda má co mluvit do cílů občanů, je jisté, že svou mocí bude některé cíle podporovat, a jiným bránit. 

Spravedlivá cena

Vždyť všichni máme urči­tou představu o tom, co je „přiměřeni cena" a „spravedlivá mzda". Nemů­žeme se snad řídit smyslem pro spravedlnost? A i když se teď nedokážeme všichni shodnout na tom, co je v konkrétních případech spravedlivé či při­měřené, nepřerostl by snad lidový smysl pro spravedlnost brzy do podoby pevnějších měřítek, pokud by lidé dostali šanci své ideály naplnit?

Takové naděje bohužel nemají reálný základ. Měřítka, která máme k dis­pozici, vycházejí ze systému konkurence, jak jsme ho dosud znali, a v pří­padě zrušení konkurence by zákonitě zmizela. To, čemu říkáme přiměřená cena či spravedlivá mzda, je buď obvyklá cena nebo mzda, tedy protihodno­ta, kterou si lidé z předchozí zkušenosti zvykli očekávat, popř. cena či mzda, která by existovala, kdyby nedocházelo k zneužívání monopolů.

Problém tříd v socialismu

Socialismus se spoléhal na rychlý zánik staré střední třídy, a přitom zcela opomenul vzestup nové - nespočetné armády koncipientů a písařek, administrativních pracovníků a učitelů, obchodníků a drobných úředníků a lidí na nižších úrovních řemesel. Po určitou dobu z těchto tříd vycházeli mnozí z vůdců dělnického hnutí. Ale když se začalo stále jasněji ukazovat, že se postavení těchto tříd ve srovnání s dělníky zhoršuje, ideály jedněch ztratily v očích druhých mnoho ze své přitažlivosti. Ačkoli všichni byli socialisty v tom smyslu, že jim vadil kapitalistický systém a přáli si záměrné rozdělování bohatství podle své představy spravedlnosti, ukázalo se, že se jejich představy značně liší od těch, které byly zakotveny v praxi starších socialistických stran.

Mravní stránka podnikání

Dnešní mladá generace vyrostla ve světě, kde školy i média prezentovaly podnikání jako něco ostudného a usilování o zisk jako cosi nemravného, kde zaměstnávat stovku lidí znamená vykořisťování, ale dávat stejnému počtu rozkazy je chvályhodné.

Morálka je ochota k oběti

Morálka je ze své podstaty záležitostí individuálního jednání a lze o ní mluvit jen tam, kde se jednotlivec může svobodně rozhodovat a má dobrovolně obětovat osobní prospěch za dodržení morálního pravidla. Mimo sféru individuální odpovědnosti neexistuje žádná dobrota ani špatnost, příležitosti pro morální zásluhy ani možnost prokázat pevnost svého přesvědčením tím, že obětujeme svou touhu tomu, co považujeme za správné. Naše rozhodnutí může mít mravní hodnotu, pouze když jsme my sami zodpovědní za své zájmy a můžeme je svobodně obětovat. Nemáme právo být nesobečtí na úkor někoho jiného; a podobně není nic záslužného na tom, jsme-li nesobečtí, když nám nic jiného nezbývá. Členové společnosti, kteří jsou ve všech ohledech nuceni dělat dobro, si nezaslouží žádnou chválu. Jak řekl Milton: „Kdyby člověk zralého věku vykonával každý dobrý či špatný čin za mzdu, z příkazu nebo z donucení, co by pak znamenala ctnost jiného než pouhé jméno, jakou chválu by si pak zasloužilo dobré jednání, jaká pocta by patřila mírnosti, spravedlnosti či zdrženlivosti?

Z antecepčního hlediska je morálka projevem zájmu vyššího antecepčního systému o vlastní budoucnost v chování jeho člena.

Podstatou každé morálky hodné svého jména je odpovědnost nikoli vůči nadřízenému, ale vůči vlastnímu svědomí; je to vědomí povinnosti, která není vymáhána, nutnost rozhodnout se, která z věcí, jichž si ceníme, musí být obětována pro ostatní, a připravenost nést následky vlastního jednáni.

V sytému, kde byla vymýcena osobní svoboda a individuální odpovědnost, nepomohou záchraně slušnosti dobré úmysly ani organizační efektivita. 

Úvahy o potížích evropské a světové integrace

(1944): Bylo by chybou vnímat brutalitu a ignorováni všech přání a ideálů malých národů, s nímž se nyní u Němců setkáváme, pouze jako znak zvláštní německé špatnosti. Tyto jevy jsou nevyhnutelné z povahy úkolu, který si Němci předsevzali. Chcete-li řídit ekonomický život lidí zastávajících velmi odlišné ideály a hodnoty, berete tím na sebe úkol, který vyžaduje použití síly. Stavíte se do role, v níž sebelepší úmysly nemohou zabránit tomu, abyste z nutnosti jednali způsobem, který některým z dotčených lidí musí připadat hluboce nemorální.

Podpořme tedy všemi prostředky chudé národy v jejich vlastním úsilí o vybudování nového života a zvýšení životní úrovně. Nadnárodní orgán může být velmi spravedlivý a přispět obrovským dílem k ekonomické prosperitě, pokud se spokojí s udržováním pořádku a vytvářením podmínek pro rozvoj národů. Centrální orgán však nemůže být nikdy spravedlivý a dovolit lidem žít život podle jejich představ, jestliže rozděluje suroviny a přiděluje trhy a jestliže spontánní snaha musí být „schvalována" a bez jeho povolení nelze dělat nic. 

Stačí se vážně zamyslet nad plným dosahem těchto zdánlivě neškodných návrhů všeobecně považovaných za základ budoucího ekonomického řádu, jako je vědomá kontrola a rozdělování základních surovin, a ihned uvidíme, jak strašné politické problémy a morální rizika z nich vyplývají. Ten, kdo by měl v moci dodávky surovin, jako je benzin nebo dřevo, kaučuk nebo plech, by se stal pánem osudu celých odvětví a zemí. Při rozhodování o tom, zda povolit zvýšení dodávky a pokles ceny či příjmu některých výrobců, by zároveň rozhodoval o tom, zda některá země smí založit nové odvětví, nebo zda jí to má být zakázáno. A tak zatímco „chrání" životní úroveň těch, za něž se cítí obzvlášť zodpovědný, zároveň připravuje mnohé lidi, kteří jsou v mnohem horší pozici, o jejich nejlepší a možná jedinou šanci, jak si polepšit. Kdyby všechny základní suroviny byly takto ovládány, nevznikala by skutečné žádná nová odvětví, žádný nový projekt lidí nebo zemí bez povolení vládnoucího orgánu a žádný plán na rozvoj či zlepšení by nemohl uniknout jeho případnému vetu. Totéž platí pro mezinárodní „rozdělení" trhů, a ještě více o kontrole investic a rozvoji přírodních zdrojů. 

Potřebujeme mezinárodní politickou instituci, která - aniž by měla moc nařizovat lidem, co mají dělat - by byla schopna bránit jim v jednání, které by poškozovalo ostatní. 

Poměrně těsný typ sdružení, jaký představuje federace, nebude zprvu možné realizovat v oblasti větší než část západní Evropy, třebaže bude možné jej postupně rozšiřovat. 

Z poznámek ke knize

Social Research, Vol. VIII, No. 4 (listopad 1941). V této souvislosti je záhodno připomenout, že Hitler, ať už pro to měl jakékoli důvody, považoval za vhodné prohlásit v jednom ze svých veřejných projevů dokonce ještě v únoru 1941, že "nacionální socialismus a marxismus jsou v podstatě totéž" (viz Bulletin ojInternational News [publikovaný Královským institutem pro mezinárodní záležitosti], XVIII, No. 5,269).

Proč se nepoužívá slovo ANTICIPACE

Slovo "anticipace" vzbuzuje etymologicky pocit "anti"=proti, tedy něčeho proti uchopení, což je matoucí. Proto jsem se rozhodl použít nové slovo ANTECEPCE.

Rovněž druhá část původního slova "-cipace" vychází z latinského "capere", např. ve slově "participace" = "partem capere" neboli "brát účast", což je obvykle užíváno zcela mimo smysl pojmu "cítit", jak jej známe např. ve výrazu "percepce"= vnímání nebo "nocicepce" = "bolesti cítění".Nové slovo "antecepce" chce být blízko právě těmto slovům a ne slovům participace či emancipace.

Třetím důvodem by mohlo být, že slovo "anticipace" je již využíváno v poněkud odlišném významu. S ohledem na dopad Antecepční teorie na chápání světa kolem nás je ospravedlnitelné na ně nenavazovat, ale vytvořit v myslích lidí samostatný vztah k novému pojmu, který je navíc stručnější.
HOME ANTECEPCE

Když sestupujete se schodů, které dobře znáte, nemusíte na další krok takřka myslet. Váš organizmus je předem nachystán na došlap v patřičné výšce, na pevnost schodu, který se pod vámi neproboří, na drsnost povrchu, který pod nohou neuklouzne,...
Vy ten schod předem cítíte. Ne, že by ho předem cítil jen váš mozek. Celé vaše tělo, svaly na nohou, tělesná rovnováha, oči, které se mohou věnovat prohlížení zábradlí nebo výzdobě, to vše cítí předem další schod.

Created by © 2011 - 2024ALS Euro s.r.o. tvorba www stránek